Když jsem psala diplomku, měla jsem vyžehlené i ručníky. Teď, když mám koš na žehlení plný, mám intenzivní touhu začít psát disertaci.

S chováním, kterému se odborně říká prokrastinace, se většina z nás už setkala, i když tomu tak neříkají. Běžně se používá popis jako např. odkládání, liknavost, pseudočinnosti, ale i lenost …

Lenost to určitě není. Prokrastinující člověk totiž ve většině případů nesedí u televize, ale dělá jiné, alespoň na první pohled smysluplné a užitečné činnosti. Den prokrastinátora může tedy vypadat např. takto:

Máte v plánu pracovat na jedné důležité věci, ale ještě než začnete, musíte:

  • Nachystat podklady, ať se pak můžete už jen soustředit na práci.
  • Zavolat o radu kolegovi. Ale protože jste mu slíbili, že pomůžete s jeho prezentací, tak nejdřív budete muset dodělat ty grafy pro něj.
  • Utřít si stůl, ať se pak můžete už jen soustředit na práci.
  • Když už utíráte ten stůl, tak to vezmete celé, vytřídíte papíry, zaarchivujete potřebné dokumenty, vyhodíte nepotřebné. K tomu je třeba založit nový šanon a vytisknout na něj popisek.
  • Při hledání souboru s šablonou popisku v počítači zjistíte, že máte trošku chaos ve složkách a že to tedy dáte dopořádku, ať vás to pak nezdržuje, abyste se mohli už jen soustředit na práci.
  • Udělat si kávu, ať se pak můžete už jen soustředit na práci.
  • Došlo vám mléko do kafe, tak si skočíte do Alberta za rohem. Když tam jdete, řeknete si, že si rovnou vezmete i něco na svačinu a oběd, ať se pak můžete už jen soustředit na práci.
  • Když už jste v obchodě, uděláte si rovnou nákup na celý týden, protože je to lepší než každý den běhat pro pár drobností. Než přijdete s taškami domů a uklidíte nákup, je poledne ….

Odborné okénko

Odborná definice říká, že prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Je to chorobné odkládání úkolů a rozhodnutí, které je doprovázeno nepříjemnými pocity, nejčastěji úzkostí.

Může představovat riziko pro duševní zdraví. Psychologové často popisují takové chování jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti. Jiná teorie dává do souvislosti míru nárůstu prokrastinujících osob s mírou psychické přehlcenosti vnějšími vjemy. Kritéria definující prokrastinující chování jsou následující: je kontraproduktivní, zbytečná a zdržující.

Každý z nás do jisté míry prokrastinuje. Pokud nám ovšem prokrastinace zabrání v normálním fungování, stává se z ní problém.

A teď jak z toho?

Time management! To je odpověď na všechno!

Z mých zkušeností s podporou manažerů spíš vyplývá, že tohle není ta cesta … nechtějte si ani představit, jak precizně vedený a k dokonalosti propracovaný je ADK či Covey systém prokrastinátora. A pořád je ve stresu a pořád nemá hotovo včas.

U prokrastinace je totiž hlavní to, že se vyhýbáme … a naše psychika pro to má svůj vlastní, dost dobrý důvod. Takže pokud se na to nepodíváme víc s odstupem a jako na celek našeho života, nebude nám ani ten nejlepší diář, či online kalendář k ničemu.

Právě proto, že systemika má nástroje, jak se rychle a efektivně podívat na problém jako na celek v kontextu klientova života, umí hodně rychle pomoct těm, kteří stojí o změnu.